"Jsem ta, která vás naučí vidět souvislosti v tom, co si servírujeme na talíř a co si servírujeme v životě."
Jsem průvodkyně na cestě za respektující změnou životního stylu.
Jsem pečující žena, starostlivá matka a kuchtička s druhým domovem u plotny i pochopením pro individuální potřeby a už 11 let také výživová poradkyně.
Jsem ta, která učí lidi jíst tak, aby jim to jejich zdraví vrátilo.
V roce 2015 jsem začala psát tenhle blog a přesto se necítím být profi blogerka. Vždycky jsem byla ta hodná a poslušná holka a proto je pro mě někdy těžký se rychle a přesně vymáčknout a tak i ten můj blog zažívá se mnou mé proměny a vývoj. Začala jsem psát tenhle blog jako jedna obyčejná máma pro svou dceru, až jednou bude sama taky máma a taky pro další maminky pro inspiraci ve výživě. Do první karantény v roce 2020 k nám do klidného domova ze dne na den přišly také dvě malé děti do pěstounské péče, takže jsem se ze dne na den stala máma tří dětí a měla v péči dvě batolata naráz.
Je to blog o jídle, stravování a návycích, které si neseme z rodiny a někdy prostě i tom všedním životě pro další české a možná i slovenské mámy a maminky. Mámy, kterým často neměl kdo předat lásku k vaření a osvědčené recepty, které dobře chutnají, nejsou z kil mouky a hroudy másla jako z dob Magdaleny Dobromily Rettigové. Recepty, které jsou přizpůsobené životnímu stylu, který ve 21. století žijeme a tak v roce 2019 vystřídal mé původní Štěpánčiny zdravé dobroty na sociálních sítích Mámin kastrůlek.
Mámin kastrůlek totiž není jen můj, ale je ode mě pro vás a díky nápadům, které vám mohu předat, si i vy můžete zdravými dobrotami plnit ten váš kastrůlek. Je od jedné mámy dalším mámám a je to pro mě symbol emocí, které jsou s jídlem spojené. A že za jídlem těch emocí je a mohou být laskavé i velmi ničivé a zejména spousta žen je za ním má, ale mít nemusí a já budu ráda na této cestě vaší průvodkyní. A bude mi ctí, když bude Mámin kastrůlek inspirací i pro ty z vás, které mají svůj vztah k jídlu už teď pohodový a "jen" rády přijmete novou vůni pod tu vaši pokličku.
Tenhle blog tvořím hlavně jako obyčejná máma, nadšená kuchtička s druhým domovem u plotny, tedy hlavně srdcem u plotny jako správný býk - srdcař, jinak v ní samozřejmě netrávím všechen svůj čas. Jmenuji se Štěpánka Čápová a krom titulu mámy, který pro mě v životě znamená nejvíc – nejvíc hřeje i nejvíc bolí, jsem také výživová poradkyně.
Jídlo mě bavilo už od mládí, ale až s příchodem mateřství se mi ukázaly obě strany téhle mince.
Jako čerstvá maminka jsem se díky obrovskému vyčerpání a velké bolesti v životě octla v situaci závislačky na cukru. Nebyl den, který bych nepromlsala čokoládami a sušenkami a potřeba přísunu cukru byla čím dál větší.
S tím, jak stoupala potřeba mého doplňování cukrových zásob, se ale naopak snižovala potřeba skutečně jíst.
Mé přirozené chutě a instinkty kolabovaly pod nánosy čokolád, sušenek a koláčků a já se cítila čím dál tím víc unavená a slabší.
Byla jsem někdy tak unavená, že jsem málem usínala při ranní procházce s kočárkem. Špatně se mi s tou neutuchající únavou žilo a pátrala jsem, co za to může a z lékařských výsledků mi vypadl autoimunitní zánět štítné žlázy. Do toho bych si doslova usekla ruce, jak mě úporně svědily ekzémem. Opravdu nic pěkného, ale pro mě to byl impulz, nakopávač, že takhle to nemůžu dál nechat a s býčí odhodlaností jsem se pustila do změny. Protože jestli něco nesnáším, tak to je pocit, že musím zobat nějaké léky a při diagnóze autoimunitní zánět štítné žlázy to bylo nutné.
Tenhle citát mě myslím vystihuje úplně přesně. Jsem zvyklá makat na tom, když se mi něco nepodaří, nebo se octnu tam, kde se necítím dobře
Neříkám, že je to hned, neumím to mávnutím proutku, většinou mi to chvíli trvá, ale před těžkostmi nezavírám oči. Snažím se vždy pohnout z místa, vidět souvislosti a žít tak, jak mi to dává skutečný smysl.
A proto jsem i tehdy zmobilizovala zbytky sil a udělala jsem si ve svém žití pořádný průvan. Udělala jsem si jasný plán, protože jsem tušila, že to bude něco, od čeho se odrazím a co mi dá směr. Řekla jsem si, že léky budu poctivě užívat, ale jen proto, abych se odrazila z místa. Chtěla jsem změnu a na tu jsem potřebovala nabrat sílu. Rozhodně jsem se nechtěla stát doživotním pacientem endokrinologie. Rozvrhla jsem si dopředu, co který den chci stihnout, kde si nechám volno pro sebe, kde budu trávit čas s dcerou a najednou z toho k mému překvapení vykoukl i prostor pro chystání si čerstvého jídla i pro sebe.
Věděla jsem, že v nastoleném zmatku a totální změně harmonogramu života, který s sebou prostě příchod nového člena nese, potřebuji své jistoty. Bylo mi jasné, že právě tyhle jistoty, ten řád, mi přinesou klid a kotvy v životě, které jsem tolik postrádala.
Vlastně ani nevím, kde jsem tohle "moudro" posbírala, ale za roky praxe výživové poradkyně už vím, že ho "do vínku" nafasovalo opravdu hodně žen. Jseš máma, tak nemáš NÁROK. A za tím se skrývá spousta odnoží - nárok na odpočinek, čas pro sebe, ale také to sníst dobré a nejlépe teplé jídlo. I já do té doby žila v přesvědčení, že jako máma na jídlo nemám čas, prostor a ani ten nárok.
Přeci se traduje obecně, že máma si k jídlu ani nesedne, večer pije ranní studené kafe, tak kdybych to náhodou stíhala, připadala bych si přinejmenším divně, ne? Žila jsem několik měsíců v naprostém přesvědčení, že jsem tu čistě pro uspokojení potřeb mého dítěte, kterému jsem tou dobou už chystala příkrmy a vlastně mě to strašně bavilo vymýšlet různé pestré chutě pro začínajícího jedlíka. A s tím, jak jsem se rozhodla tnout do svých mateřských návyků okolo jídla mi taky došlo, že je dost divný chtít vychovat zdravého jedlíka a učit ho pestrým chutím, když já to nedělám. Objev století, si možná říkáte, ale co si budeme povídat, často ty úplně jasný a obyčejný věci přes nějaké své současné prizma nevidíme. No a tak jsem se začala konečně zaobírat myšlenkou proč teda nevařit taky pro sebe, že jo?
A proč se taky neinspirovat tím, co vařím svému dítěti, když na jeho stravě mi tolik záleží.
Potřebovala jsem své tělo vyživit po měsících „cukrové diety“, přivést své chutě zpátky do života a být najedená tak, abych s vlčím hladem nezmetala po sladkostech.
A tam to začalo, protože mi najednou začalo docházet jak je divné, že těm malým prťousům vaříme zdravě, dbáme na složení toho, co jí a pak je postupně přesměrováváme k spíš zaplácávacímu jídlu a ty předsevzetí a ideály jdou stranou. A tak jsem to začala dělat.
Začala jsem nad jídlem skutečně přemýšlet, vařit a dělala jsem to, i když se mi nechtělo.
Z domova jsem vyházela všechny sladkosti a to opravdu nemilosrdně, protože závislák to má s vůlí těžký, takže je potřeba na sebe být trochu milosrdná a nestražit na sebe pasti. První dny i týdny bez cukru byla muka, ale ten můj nastolený řád mi dával jistoty a já se z té cukrové závislosti začala hrabat ven a znovuobjevila jsem svou lásku k vaření a experimentování v kuchyni.
Jsem si jistá, že obyčejnou a zdravou lásku k jídlu může mít každý z nás, jen někdo na ni zapomněl jako já tehdy a někdo žije v přesvědčení, že jídlo a vaření je děsný usurpátor času a energie a staví se s nimi do bojové pozice a velmi často tenhle postoj vůbec nesouvisí s jídlem, ale jsou za ním jiné životní vzorce.
V naprosté většině případů, kdy tohle téma s klientkami probíráme, dojdeme k tomu, že tahle omezující přesvědčení k nim úplně nepatří a je to jen životem získaný postoj. A o to snadněji se tenhle získaný postoj odkládá, jako starý zimník a pak se cítíme mnohem svobodněji a k jídlu i vaření si cestu najdeme. Ne každý ho potom nutně musí milovat, ale mít spolu vztah zadobře, nás činí volnými, bez omezení.
S jídlem je tako jako s dýcháním. Základní lidská potřeba. A můžeme dýchat tak, abychom okysličili celé tělo, nebo si zafixovat, že nadechovat se co pár vteřin je zbytečný a své tělo nezásobit tím, co nutně potřebuje a bez čeho si nedokáže poradit.
K mé dnešní práci, která mě naplňuje a je mou skutečnou radostí a vášní mě přivedla má dcera, mateřské pudy a také to, jak špatně jsem se cítila, když jsem přestala o svůj jídelníček, své stravování dbát.
Dnes je to již spoustu let, ale tehdejší prožitky mě dovedly tam, kde dnes jsem a stalo se mým posláním šířit zdravou lásku k jídlu mezi další maminky a povzbudit je v tom, že zdravé jídlo nemusí oplývat předsudky jako "není to dobrý", nebo "je to moc složitý, drahý"...
Zdravé jídlo je především pestré a pro mě nemá žádnou nálepku, která by ho musela škatulkovat jako raw, vegan, bez lepku, paleo, low carb atd atd. Využívám od každého trochu přesně tak, aby si tělo vzalo to, co právě potřebuje. A také každý speciální výživový směr není pro každého a některý zase jednomu sedne naprosto přesně a je to v pořádku.
Stojím na dvou březích, které se ale prolínají
Tvořím zejména pro maminky a dávám jim do rukou nástroje, díky nimž svůj život s jídlem napraví, nebo najdou pro svou rodinu inspiraci v tom, co zdravě vařit.
A našla jsem i způsob, jak tvořit i pro děti dát rodičům do rukou něco, s čím mohou se svými dětskými strávníky hravě pracovat na tom, aby také zdravě baštily a dávalo to jejich dětským hlavičkám smysl.
Pohádka O cukrových panáčcích, která hravou formou učí děti poznat příběh, který se každý den odehrává v našem těle.
Stáhněte si také ebook zdarma a začněte se změnou vašeho stravování už teď
Ekniha pro ty, kteří nemají pevné a zdravé stravovací návyky a jejich tělo volá po změně.
Dnes už jako expert na zdravé stravování vím, co lidi tolik trápí, proč se potýkají se zdravotními problémy, nadváhou nebo dokonce obezitou, ale nezřídkakdy i podváhou. Lidé mají zažité stereotypy vaření z domova, bojí se experimentovat, měnit své návyky a já je pomáhám přetvořit do těch správných vzorců a spokojeného života.
Expertem přes to, co jíme, tedy výživovou poradkyní jsem ale nebyla vždy, musela jsem nalézt sama sebe, několikrát upadnout a zase vstát a v neposlední řadě mě stále více posouvají osobní schůzky s mými klienty a jejich příběhy.
