To dáš!

Kdyby mi někdo v osmičce řekl, že půjdu o 25 let později běžet závod, poklepala bych si na čelo. Natož, abych řekla, že mě to bavilo :-).

Upřímně se přiznávám, že tělák jsem ve škole nesnášela. Byly to pro mě hodiny muk, protože šlo vždycky o soutěž v tom negativním slova smyslu, o bitvu. Ne, že by člověk chtěl překonat sám sebe, udělat si pohybem třeba jenom radost, vždycky to bylo o tom, kdo se komu vysměje za něco, co mu nejde. A tohle jsem fakt nesnášela a nelíbí se mi dodnes. Rozhodně se necítím jako soutěžní typ, ale když o něco jde, taky se umím hecnout.

Vyhovují mi spíš individuální sporty, na ty kolektivní si nepotrpím dodnes. Ale proč si nezkusit zasoutěžit, když je to pro dobrou věc a vlastně vůbec o nic nejde  a ještě to pomůže dobré věci?

V červnu jsme se s kamarádkami na Avon pochodu domluvily, že v září podpoříme boj proti rakovině prsu během a zúčastníme se pražského Night runu, tedy běh na 5 km. Musím dodat, že do té doby ani jedna z nás neběhala, takže start z nuly a i tak to jde.

Doběhly jsme všechny čtyři, překonaly jsme samy sebe a byly jsme tak strašně nabité tou radostí, že jsme to daly, že se to  jen těžko popisuje. Než jsme doběhly, předcházela tomu samozřejmě ale příprava, i když v mém případě nebyla zrovna velká, zranění mi to nedovolilo.

Schválně vám napíšu, jak to probíhalo, ať nežijete v tom, že jsem před závodem chodila běhat 4 x týdně skoro čtyři měsíce.

• V červnu jsem šla po Avon pochodu hned dvakrát běhat s tím, že do září krátká doba a musím trénovat. Neuběhla jsem v kuse ani kilometr! Neuměla jsem dýchat a stále měla tendenci běžet rychle a brzy jsem se “vyšťavila”.

• Po dvou nadšených výbězích trhání zubu a na dalších 14 dní utrum.

• Červencová dovolená a jeden trénink s mým mužem na 3 km. Rozhodnutí, že budeme chodit 2- 3 krát týdně.

• Hned následující den po červencovém běhu jsem se vybourala na kole a zranění mi nedovolilo chodit běhat až do začátku srpna…

• Se začátkem srpna přišla nervozita, že mám jen 6 týdnů do závodu a nic v nohách.

• Se začátkem září jsem si na sebe hodila tolik povinností, že do závodu se mi podařilo od prvního srpnového tréninku jít běhat JEN 7KRÁT!

I za těch pár tréninků jsem se ale leccos naučila, dýchám lépe, neplýtvám silami hned na začátku, neběhám na paty…

a hlavně, věřím, že TO DÁM!

Doběhla jsem do cíle, doběhla jsem živá a zdravá, překonala jsem sama sebe, své domněnky, obavy i omezení v hlavě a o tom, v jakém čase se mi ani nesnilo. Žádný super čas pro pravidelné běžce, ale moje představa byla doběhnout to nějak a když to bude kolem 45 min, bude to dobrý :-). Zaběhla jsem svůj první samostatný závod za 36:32 a pro mě je to osobní vítězství :-).

    

Jediné omezení, které nás totiž brzdí v tom, začít dělat něco jinak, jsme my sami, všechny naše vzorce v hlavě, to jak nám někdo valí do hlavy, že to nezvládneš a uděláš blbě… Jenže ono to tak vůbec být nemusí a řeknu vám, co mi moc pomohlo, když jsem letos v srpnu děsně bála sjet na vodě s rodinou jez. Do letoška jsem z lodě totiž před jezem vystupovala :-). Vzpomněla jsem si na heslo, které razí jedna moje kamarádka po vzoru Pippy dlouhé punčochy – “to neznám, to mi dobře půjde”. Ne, fakt to není blbost, dáte si tím do hlavy totiž pozitivní formulku a ne naše obvyklé “tý jo, to nezvládnu”.

Začít trénovat na Night run nebo jakýkoliv závod můžeš z nuly, překonáš sebe sama a DÁŠ TO!

Tak co, hecnete se a začnete dělat věci jinak :-)? Věřím, že jo, budu vám držet palce!