Jak jsem se přes noc stala mámou tří dětí

Původně jsem tenhle článek chtěla napsat mnohem dřív, ale to byl můj den musel mít tak 72 hodin nejméně a já extra doping, abych vydržela takhle vzhůru. Můj život se před dvěma týdny obrátil vzhůru nohama a proto vám nestíhám vůbec psát. Stala jsem se přes noc mámou tří dětí. K 12leté dceři nám domů přibyl dvouletý chlapeček a roční holčička, sourozenci. Přivezli jsme si děti z Dětského domova, protože je stále hodně dětí, které svou rodinu postrádají, nemají svou milující náruč a primárního pečovatele a naše náruč se na nějakého skřítka těšila.

Domácnost vzhůru nohama

Chod naší domácnosti tak nabral úplně jiné obrátky a dimenze, za celý den se nezastavím, protože děti s věkovým rozdílem 16 měsíců je troufám si říct mazec non plus ultra, horší jak dvojčata, protože obě ještě potřebují péči a asistenci, ale každé je v jiné vývojové etapě, navíc mají různé potřeby dosycení svých potřeb a každý jinak ventiluje své pocity.

Holčička si u nás zvykla velmi rychle a protože donedávna jen žvatlala slabiky a teprve začíná mluvit a já jsem se stala takovým jejím středobodem, už po týdnu si začala usurpovat mou náruč, nošení, legrácky a začala žvatlat máma. Hned pak přišlo ne v tisícerém opakování, protože to slyšela nějakých 10 dní od svého brášky neustále.

Chlapeček měl ty první dny velké odmítání všeho a NE bylo odpovědí na vše, i na to, co bylo jo a křičel to i ze spaní. Kdyby se na tohle šlo připravit a naspat si něco do foroty, tak to udělám, ale proces předávání dětí do naší péče byl tak překotný, že jsme se jen tak tak připravili vůbec na základní fungování. Zhruba měsíc jsme za děti jezdili do DD na pravidelné návštěvy cca 3x týdně, dvakrát u nás byly na celý den o víkendu a připravovali jsme se za další týden na finální předání, ale… Spadla do toho karanténní doba.

Občas musím dát obě děti do ohrádky, vytahování chleba z trouby nebo některé vaření jinak nejde. Dostaly také kastrůlky a rády čtou náš místní tisk 🙂

Předávání dětí v době karantény

Vlastně to vypadalo tak, že jsme měli děti na neděli na celý den doma, večer v 17.30 jsme je předali zpět do DD s tím, že v úterý zase přijedeme a kdyby náhodou ta karanténa padla, přijedeme hned. V pondělí mi volali z DD, že mají nařízení, aby děti neměly žádný kontakt s nikým, tedy ne jen ty naše, ale všechny děti a bohužel se náš pravidelný kontakt přeruší, zřejmě na dlouhou dobu. Byli jsme z toho dost přešlí, protože přestat se vídat s takhle malými dětmi a začít zase po měsíci by znamenalo začít od začátku znovu.

Chvílemi mě napadalo, že jsem nemusela tak chvátat a shánět všechny ty věci pro děti, prát ty kvanta praček, že jsme nemuseli narychlo montovat postýlky (montovali jsme celkem 4, jedna historická z půdy se totiž ukázala tak vratká, že jsme na inzerát našli jinou a po smontování jsme zjistili, že rošt někdo nechal zvlhnout a je ohnutý, tak jsme hledali dál). To jsem ještě netušila, jak budu později kvitovat, že mám vypráno, základní výbavu pro děti a předešlou sobotu jsem celou věnovala vaření a vytvoření nějakých železných zásob do mrazáku.

V to pondělí, kdy mi volali z DD i OSPODu, že děti musí v DD teď zůstat jsem měla s dětmi Skype hovor, což pro holčičku byla velká neznámá , chlapeček se tedy chytal, protože všechno co se hýbe a je nějaká technika, je pro něj velké lákadlo, ale my se snažíme od těchto lákadel děti držet zpět.

V úterý byl naplánován další hovor na 11 hod, ale děti u počítače nebyly a z DD mi oznámili, že se všichni posnažili a Magistrát pro nás a pár dalších náhradních rodičů, kteří se ocitli ve stejnou dobu ve stejné situaci, udělil speciální výjimku. Výjimku proto, aby děti nedošly k újmě, protože měly již navázaný vztah a jeho přerušení by nebylo v jejich zájmu. Co to znamenalo? Přijeďte si pro ně ještě dnes, nevíme, co bude zítra… Výzva, manžel v práci, já si zrovna dělala daňové přiznání. Po tomto hovoru jsem hned volala muži, že musíme jet dnes a bude nutné to nějak zařídit. Daňové přiznání jsem úspěšně zavřela a doteď jsem neměla šanci se k němu dostat, takže pro mě z tohoto pohledu sláva, že se se podání odložilo.

Běžela jsem to říct dceři, která už tou dobou byla na domácím karanténním vyučování, rychle povléknout postýlky, kouknout, zda máme Sunar, do Zásilkovny pro balík a nachystat nějaké věci pro děti. Od tohoto dne jsem přestala vnímat nejen to, jaký je datum, ale slévají se mi i dny v týdnu, rozdíl je jen víkend, protože to je muž doma. Za dva týdny jsem stihla dát dolů dvě kila, i když jím.

Na jednu stranu je asi fajn, že se sžíváme v karanténním období a nikam kromě přírody se nemůže, na druhou je to o dost komplikovanější. Návštěvy obchodů s potravinami máme omezené, snažím se nás zásobit vždy tak, aby vše vydrželo déle a některé položky jsou špatně dostupné, už jsem musela koupit i jiné pleny a kojenecké mléko, protože to “naše” prostě nebylo a já nemůžu teď jezdit na nákupy kdykoliv potřebuji.

I když mi paní psycholožka z DD říkala, že naše zvykací doba bude takové šestinedělí a měla bych být v něm chráněná, jako by měl člověk doma malé miminko, není to v karanténním režimu možné dodržet. Nejedu na 100%, ale asi tak na 360%, návštěva k nám není teď vhodná ani z důvodu karantény, ani pro to, že si na nás děti musí zvyknout a vytvořit si pevné pouto.

Vařím, peču, přebaluji, převlékám, drncám po zahradě s kočárkem

Dál peču domácí kváskové chleby a peču i domácí rohlíky, děti si na nich také šmakují s zcela neproklatě se přiznám, že kdyby nebyla karanténa, klidně teď nějaké pečivo i koupím, protože potřebuji trochu uvolnit ruce a bylo by určitě lepší jen ležet s dětmi na koberci a jen být, ale kupovat teď něco, co se nedá umýt je pro mě riskantní a tak to nedělám a snažím se vše zvládnout.

Dělám chyby, někdy mi i ujedou nervy a chce se mi večer brečet, jak jsem unavená, ale když se na mě štěstíčka usmějí, říkám si zase a znovu, má to smysl. A ve skrytu duše doufám, že až si zvykneme, dobarvím si třeba vlasy od brutálních šedin, namaluju se, sundám ze sebe tepláky nebo legíny a nebudu si ráno nosit komínek oblečení z ložnice dolů, protože nemám šanci se dostat pak už o patro výše…. A taky se těším, jestli zase někdy budu moct mít na stole nějakou ozdobu a bude u nás trochu pořádek, protože co na jedné straně udělám, z druhé strany něčí ručičky hned zase vyskládají.

Domácí vzdělávání

To, že nám do předávání dětí spadlo ještě domácí vzdělávání starší dcery, to už člověk nevymyslí. Zejména ten první týden byl fakt očistec, pořád nějaké zprávy od učitelů, něco tisknout, skenovat… Myslela jsem upřímně, že mi hrábne. Teď už si našla svůj systém, tiskne si sama a já se jen ptám, co má hotovo a letmo kontroluji, na víc nemám bohužel kapacitu a matematiku, kterou potřebuje trénovat s ní procvičuje její táta po Skypu, když je dcera u nás. Čas, který na sebe máme se rázem smrskl a když ho mám, snažím se být s ní, povídáme si o holčičích věcech, včera jsem jí dělala kosmetiku, den předtím jsme si spolu daly po obědě, když děti spaly “kafíčko”. I pro ni je to velká změna a když se zrovna neučí, nebo nehraje na piano, také mi pomáhá, pohraje si s dětmi, pomůže s krmením, takže i v ní mám velkou oporu. Už jí také chybí kamarádky a ten výhled je ještě na dlouho bohužel a tak se alespoň některé večery snažíme hrát různé společenské hry, ať jsme spolu a přijdeme i na jiné myšlenky. Upřímně mně u toho už padají víčka, ale držím se.

A protože vím, že i ostatní rodiče teď hledají všemožné způsoby, jak děti zabavit, jak je něco naučit hravou formou a užít si u toho zábavu, připomínám, že máte možnost pořídit si pro děti tištěnou knížku Štěpánčiny taháky pro zdravá bříška a chytré kebulky, nebo si taháky pořídíte ve formě eknihy za zvýhodněnou cenu s možností vytištění doma, ale můžete prohlížet i v počítači nebo tabletu a jen si na papír vedle dělat hravé úkoly, díky nimž se děti naučí, co jejich bříška potřebují k tomu, aby byla zdravá a v pohodě.

Jak dlouho trvalo, než si nás děti našly?

Celý proces od podání žádosti o  svěření dítěte do náhradní rodinné péče trval opravdu dlouho, vůbec jsme nečekali, že se to tak protáhne a tak od první žádosti po kouzelný telefonát, že na nás někdo čeká uplynul 17 měsíců. Několik měsíců z toho jsme absolovali odborné přípravy na náhradní rodičovství, protože to opravdu není stejné, jako mít vlastní dítě. Děti i takto malé mají už své prožito. A díky tomu, že to trvalo tak dlouho, se i u nás změnila spousta věcí a pohledů na věc. Původně jsme měli mnohem víc striktní požadavky na na věk, pohlaví i formu péče o dítě a chtěli jsme jen jedno.

V prosinci 2019, těsně před Vánoci, jsme konečně obdrželi finální rozhodnutí Magistrátu, že jsme schválení žadatelé o náhradní rodinnou péči a při poslední schůzce na Magistrátu jsme si řekli, že do žádosti povolíme i možnosti sourozenců. Když jsme odcházeli, říkala jsem manželovi, že teď je jasné, že sourozence dostaneme a posunuli jsme se o mnoho příček žadatelů výše, protože toto kritérium nedá každý. 5. února mi zvonil kouzelný telefonát a v něm, máme pro vás dvě děti, které vás potřebují… První seznámení se s dětmi pak na sebe nechalo čekat, protože obě děti byly nemocné a tak jsme o nich dva týdny věděli, znali je z fotek, ale čekali na setkání.

Jaké děti jsou v DD?

Viděli jsme jich jen pár, většinou jsme se míjeli, ale jsou tam hlavně děti, které potřebují mámu a tátu, sourozenci, samotní kluci a holky, které mají zázemí, mají co jíst, ale chybí jim to mít někoho pro sebe. Při prvním kontaktu s dětmi s námi v místnosti bylo pár dalších dětí a všechny chtěly zaujmout naši pozornost, mají radary na to, že by to mohl být někdo, kdo by si je mohl vzít… Děti, které odchází z DD nemají přirozeně vybudované pouto k jedné blízké pečující osobě – mámě a tak se teď plno věcí s námi učí a zažívají úplně nové věci. Třeba taková pračka, které pere prádlo a poslouží jako televize.

Všechno je nové, pocity, vymezování hranic, co se smí a nesmí, protože v domácnosti je spousta nových věcí a číhá i plno úskalí, které v domově nebyly – varná konvice, plotýnky atd. Třeba takové čekání na jídlo, to je také novinka, protože v domově “odněkud” přišlo jídlo a bylo na stole. To, že máma jídlo chystá, je novinka a více jak týden to byl pro mě doslova očistec uvařit, protože kdykoliv jsem sáhla v kuchyni na jídlo, pro obě děti to byl signál, že se zase jde jíst… Křik obou dětí, pláč a moje snaha uvařit a vysvětlovat a vysvětlovat, že bude, ale chvíli to potrvá… Děti si zažily i nedostatek, takže i proto u nich je ten pocit “urvat hned co se dá”. Věřím, že postupně se to naučíme. Chlapeček už to nějak pochopil a čeká, nedočkavě si přešlapuje, ale čeká. Holčička je ještě malá, žije teď a tady, takže tady to potrvá, navíc dost ráda baští, takže jídlo je prostě záplata na všechno.

Co teď bude s Máminým kastrůlkem?

Nevím. To je teď asi jediné, co můžu napsat. Nechci ho poslat k vodě, to určitě ne, můj kastrůlek bude v neustálém zapřežení, ale netuším, co mi časem děti dovolí, tedy jak moc budu pracovat. Osobní i skypové konzultace jsem stopla úplně, živé kurzy také a kurz pečení chleba zůstává dále v online podobě  a jakmile to bude možné, vypíšu také nový termín pro online kurz hubnutí na dálku . Doufám, že jakmile se stabilizujeme, budu alespoň moct sepisovat recepty, kterých už mám spousty do kuchařky a dávat je do podoby k tisku. Zatím fakt jen doufám, nevím, co bude za hodinu, natož za měsíc, dva, čtyři… Možná mě to vše posune i trochu jinam, kdoví… Držte nám palce a pokud mezi vámi mám také další náhradní rodiče, tak vás moc zdravím, vy víte :-)…

Svou vášeň k jídlu nechávám hořet v kuchyni. Jsem nadšená kuchtička s druhým domovem u plotny a ukážu vám, jak můžete s láskou krmit sebe i svou rodinu.
Můj příběh jak jsem se ze závislačky na cukru stala nadšenou kuchtičkou i výživovou poradkyní najdete zde Můj příběh>>
Jsem autorkou několika úspěšných ebooků včetně pohádky o cukru pro děti a tištěné knížky pro děti s úkoly a taháky, jak na zdravé stravování hravě. Mojí tvorbu najdete ZDE>>
Pořádám veřejné, ale i soukromé kurzy vaření pro začínající kuchtičky i kuchtíky, ale také pro ty, kteří by rádi změnili způsob svého stravování a hledají inspiraci i rady odborníka. Nabídku aktuálních kurzů najdete ZDE
Svou práci jsem v posledních letech zaměřila na práce se ženami, kterým se věnuji při workshopech, individuálních hubnoucích programech v Praze, ale i na dálku.Vaše stravovací návyky vám pomohu upravit právě ZDE
Komentáře
  1. držte se napsal:

    Hezké, docela odvážné rozhodnutí. Držím Vám palce. Zvládněte to. Já si za sebe přiznám, že bych malé děti už nechtěla. Navíc je to doba opravdu složitá. I my s dětma děláme vše možné, deskovky, procházky, hodně si povídáme.
    Ale je pravda, že to člověka někdy zmáhá a já jsem někdy už nervozní, chtěla bych třeba nemyslet, ale mezitím mám odpovědět asi na tisíc otázek. Ad škola děs, ale pomáhá hodně manžel, já pracuju z domova, na což teda nejsem stavěná, ale aspoň ještě chvíli mám práci. Co bude pak nevím, nějak to dopadne. Přesto jsou velcí pomocníci ve chvílich volna i tak tablet a tv. Stahujeme dětem filmy staršího charakteru, které se jim líbí. Cvičíme, ale taky my dospělí chceme mít chvilku pro sebe. A k tomu ještě vaření, klobouk dolu před všema ženama, co vaří doma, protože to je teda mazec, toho času. Ale jsem lakomá a nechci dávat prachy za jídlo z hospody, a tak vařím taky:)

    zvládněte to všichni a držte se a Vám Štěpánko i celé rodině hodně zdaru a síly.

  2. Petra napsal:

    Jste úžasní, přeji mnoho sil a zdraví!

  3. Jana napsal:

    Tak to je bomba, Štěpánko, klobouk dolů… a díky za ty mrňousky 🙂

  4. Viktorie napsal:

    Klobouk dolů❤

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.