Jídlo jako prostředek útěchy nebo pokárání se

Tohle je velké téma a jít s ním do hloubky můžeme až tehdy, když jsme na to vnitřně připraveni. To, že je jídlo prostředek k tomu, abychom se jím uchácholili, utekli myšlenkami jinam, nebo se jím sebemrskali, děláme do určité chvíle naprosto podvědomě , pak se to může zlomit už ve vědomý návyk. V určité míře jsme to dělali všichni, i vy, kteří máte své stravovací návyky v současné době úplně v pořádku. Začali jsme s tím už když jsme byli kojenci a dělali jsme to všichni, ne že ne, jen někdo to potřeboval víc, někdo míň.

Jídlo je jako emocionální ventil. Začít to může už v dětství, ale leccos si přibereme až jako dospělí.

Už novorozeně ví, že když se nají, bude mu hezky

Když se totiž najíme, máme ve velké většině příjemný pocit, je nám dobře a tenhle pocit logicky chceme co nejčastěji. Takže  už miminko ví, že když se nají, bude mu hezky. Navíc když jí – kojí se, nebo i pije z lahvičky od maminky, má druhou porci pozornosti, maminka je u něj, chová ho, hladí… A to je prostě příjemný, tak proč toho nechtít víc a co nejčastěji, že jo? Už v téhle době si zakládáme svůj vztah k jídlu a co pro nás znamená. Miminko pláče nebo jinak připoutává pozornost z různých důvodů a nejčastější je potřeba maminky. Když zapláče a maminka nezjišťuje příčinu a hned nabízí jako uchlácholení vždy jen mlíčko, dostává se nám do podvědomí, že jídlo je lék na všechno, tak proč to nezajíst, že jo?

Naopak když se často stává, že miminko pláče a není po ruce maminka a v případě hladu ani mlíčko, dostává informaci, že je samo, opuštěné a jídlo – mlíčko se stane velmi střeženou záležitostí. Do podvědomí se zapisuje, že máme nedostatek a proto, když zrovna je, musím si vzít raději víc, než bych normálně v této situaci zvládl/a. Musím si uložit zásoby, co kdyby později zase nebylo… a uložím si pro jistotu o kousek víc, aby mi bylo ještě příjemněji, když maminka není, můj střed Vesmíru, moje největší potřeba. A tenhle vzorec používáme dál a dál, hltáme, jíme přes moc, protože je prostě na talíři, moc nekoušeme a jídlo je tak trochu modla…

Máma je zdroj, zdroj tepla, lásky i jídla

Záměrně jsem vám teď popsala situaci na miminku, protože do jeho potřeb se vcítíme snadno a jsou dobře čitelné. Stejný průběh ale nastává, když se stane podobná situace později v dětství. Děti, které zažijí nouzi o jídlo si nesou podvědomý strach o to, aby ho bylo stále dost, i když už jsou v jiné situaci. V podstatě máme každý z nás zkušenost tohoto druhu a jde o to, které převažují. Skoro každý z nás určitě zažil situaci, kdy maminka zrovna nebyla nablízku, když jsme ji chtěli, nešlo jíst zrovna v tu chvíli, kdy jsme chtěli a nemusí to nic znamenat, přepíšeme si v hlavě tuhle zkušenost, když je to nadále už jinak, pokud se takové situace neopakují.

Vím o čem mluvím, máme takové děti doma dvě a u každého z nich to vypadá trochu jinak navenek. Naše děti přišly společně do Dětského domova, když jim bylo 20 měsíců a 4 měsíce. Jak vše probíhalo do té doby se můžeme jen domnívat, ale v pořádku to doma nebylo. Jídlo je pro ně velké téma a je to pro nás na roky práce a ujišťování, že nemusíme mít jídlo jako berličku. Teď, když píšu tenhle článek, jsou u nás děti bez pár dnů rok a pořád tam ten vztah k jídlu není úplně dobrý, i když na tom pracujeme a nedostatek jídla u nás nikdy nebyl. Popíšu vám, jak takový projev vypadá a pak se podíváme na to, jak se jídlem odměňujeme nebo trestáme my dospělí a co s tím.

Béďovi bylo 20 měsíců, když přišel do Dětského domova a když přišel k nám domů, bylo mu 27 měsíců. Asi tak první dva tři měsíce se nesly v duchu nedůvěry v to, co je na talíři a co neznal, nechtěl ochutnat. Nevzal si do pusy borůvku, jahodu, nevěřil, že by mu mohly chutnat luštěniny. Kdyby si mohl čistě vybírat, jedl by rohlík, cokoliv sladkého v neomezeném množství, Sunar, jogurty a sladké mléčné dezerty. Postupným ukazováním a také cíleným přesvědčováním a pozorováním nás velkých členů rodiny u jídla, začal pozvolna zkoušet pro něj neznámá jídla a zjistil, že to může být pozitivní zkušenost a ta je hodně důležitá.

Leden 2021 – cizrnová omáčka s rajčaty

Je konstitučně hodně drobný a na svůj věk i malý (ve 3 letech a 3 měs 11,5 kg a 90 cm) a proto hlídáme to, co jí o to důsledněji, protože na startu jeho života chybělo značné množství živin a to prostě ovlivňuje zdaleka nejen váhu, ale celkový vývoj, mozkovou činnost atd.

Nemít klapku mohou děti cvalíci i hubeňourci

Trvalo, než jsme přišli na to, že ani on nemá klapku, tedy schopnost říct, kdy má dost, protože to tak nevypadalo.  Nebylo to u něj vůbec čitelné a u nás dospělých bylo podvědomě nastaveno jen ať jí, když je hubený. Dokázal sedět u talíře klidně víc jak půl hodiny a jedl a jedl, protože na talíři něco bylo. Ani to, že jedl tolik neznamenalo, že by začal přibírat, většina skončila v nočníku.  Začala jsem mu tedy záměrně zmenšovat porce, ať ten úkol není tak velký a ptát se, jestli když dojí, by chtěl ještě. I tohle je ale stále velký úkol pro něj, rozeznat své potřeby, chci – potřebuji víc, nebo ne? Trénujeme to doteď a někdy mu to jde poznat a někdy řekne ještě a jakmile se zeptám znovu, třeba když špatně slyším, dodá stačí… Prostě nemá jasno ve svých pocitech ohledně jídla, ale ani v jiných  pocitech týkajících se jeho osoby , je pro něj těžké poznat co sám potřebuje nebo chce.

Jediné, co si spolehlivě přidá vždy, je něco sladkého. Když upeču nějakou buchtu, nebo máme výjimečně sladký oběd, hltá to neuvěřitelně a nestíhá si ani uvědomit, že vlastně jí a chce další bez toho, aby si všiml pocitu naplnění ve svém bříšku. Když jsme za dětmi ještě jezdili na seznamování do DD, dívala jsem se na jejich jídelníček tam a musím říct, že cukru se tam do nich valilo neuvěřitelné množství, i několikrát za den. Snídaně kobliha, svačina Monte dezert, odpoledne koláček a viděli jsme během návštěvy i večeři palačinku s Nutelou. Taková saturace toho, když chybí náruč, pečující osoba a něco příjemného, že je tu ten cukr na uchlácholení…

Ojediněle zbyde něco na talíři

Anežce bylo 11 měsíců, když přišla k nám domů spolu s bráchou a z DD byla naučená na nějaké stereotypy v jídle, ani jeden z nich neměl pojem o tom, že jídlo se třeba připravuje a nepřistane na stole lusknutím prstu a zpočátku se příprava jídla nesla v duchu brečení, rozladění. U Anežky to bylo o to víc, že takto žila většinu svého dosavadního života. Jedla ale krásně a všechno co bylo zrovna na talíři a dlouhé měsíce nepřišlo žádné odmítnutí jídla, prostě dokud je, tak jím a jím vše, co mi dají. Když přišla, tak jsme ji krmili, ale v rámci trénování jemné motoriky jsme brzy začali nabízet i jídlo do ruky a to jí moc bavilo a dnes vidím, že bych tu motoriku nějaký čas trénovala jinak a s vlastnoručním krmením bych počkala, protože ona dostala do ruky nástroj “moci”.

Jedlík a prázdný talíř po těstovinách a cuketové omáčce

Nejprve ruce, pak lžíce nebo vidlička a najednou mohla sama ještě víc určovat, jak rychle a kolik toho sní. Ta klapka na množství s časem nějak přišla, i když to není vždy a záleží o jaké jídlo zrovna jde, nebo v jakém je rozpoložení, ale problém se prohloubil, jakmile začala mít víc zubů, tedy ty zadní hlavně, protože zuby najednou byly, ale ochota kousat ne, to přeci zdržuje od toho, abych něco snědla a mohla jsem toho sníst co nejvíc… Ten strach, že jídla nemusí být dostatek a stálé emocionální dosycování jídlem je tam strašně znát, takže jsme museli zavést do jídla i povídání o tom, že se nemusíme bát, že dojde, že jídla je doma dostatek, že rádi dáme ještě, nemusíme spěchat…

To, co jsem vám v řádcích nahoře popsala je názorný příklad toho, jak si kompenzujeme to, že v nějakém období bylo jídla málo a naučili jsme se o něj bát (určitě jste už někdy slyšeli o lidech, kteří prošli koncentračními tábory a nebyli schopni vyhodit naprosto žádné jídlo včetně tvrdé kůrky chleba, nebo si jej doma dokonce schovávali).

Jídlo vyvolává emoce na obou pólech, ať chcete nebo ne

Ještě větší paseku pak nadělá, když máme v dětství to jídlo spojené s mámou, domovem a ta najednou není, nebo nefunguje tak, jak by měla. Pocit opuštění, samoty, smutku… to vše se dá zajíst. A že to děláme i v dospělosti při pocitu osamocení, opuštění…, stačí si možná vzpomenout na těžký rozchod nebo jiné velké trápení a jedny z prvních myšlenek poté na dortík, vínečko… Je to v tu chvíli něco alespoň trošku příjemného do té rány v srdci. A nebo si v druhém extrému jídlo odpírat, každá povaha to potřebuje jinak.

Často se s tím ve své praxi setkávám, když rodiče řeší zejména děti nejedlíky. Většina těch příběhů začíná tak, že děti do nějakého věku jí úplně běžně a pak najednou lup, zlom a stávají se z nich u jídla protestanti, nejedlíci… V naprosté většině když rozebírám vše s rodiči do historie a hledáme ten spouštěč, se tam najde jeden z faktorů – rozpadající se rodina, stěhování, nástup maminky do práce, vážná nemoc… A jídlo se pak pro takové dítě stane prostředkem, jak mít něco, čím mohu často nevědomě své nejbližší potrestat za to, co mi udělali, jak mít něco pod kontrolou bez dospělých a taky s nimi manipulovat, protože oni o mě mají strach. Je to prostředek, jak mít něco pod kontrolou, když jsem jako dítě nemohlo ovlivnit jiné věci…

Ve své praxi se ženami jsem se naučila poslouchat příběhy a věřte, že:

Každé tělo s nadváhou nebo i podváhou ten svůj příběh, kdy to začalo, má a má to své důvody v psychice.

Když s tím chceme něco udělat, nestačí, aby nám to jen prolétlo hlavou a řekli jsme si, jooo to jsem tenkrát…. Je potřeba se do toho ponořit hloubš, chytit tu podstatu, podívat se jaké návyky v tu dobu ke mně přišly a zda a jak je mohu vyměnit. Jde o to přepsat v našem mozku tu zkušenost, která byla negativní a naučili jsme se ji zajídat.

Je to jako špatně nahraná magnetofonová páska z mého dětství, kterou bylo potřeba vymazat a nahrát vše znovu a když to nahrajeme, pouštět si ji často a poslouchat obsah vědomě, s pochopením toho jak to bylo a jak to chci mít teď.

Když se vrátím k nám dospělým a zaměřím to na ženy, které mám ze své praxe nacítěné mnohem více, přiblížím vám takovou spouštěcí dobu trablů s jídlem. Ta doba je přesně příchod mateřství, žádný div, je to prostě kruh, ve kterém běžíme. V naprosté většině nejsme naučené, že příchod mateřství neznamená začít se starat jen o druhé – o miminko a o rodinu. Že je to také čas péče o sebe a tím ukazování jak se to dělá a že všichni máme nějaké potřeby i těm mrňousům.

Mateřství – doba pečování, ve které často chybí péče o své vlastní potřeby

Prošla jsem si tím jako novopečená maminka taky a byla jsem pěkná závislačka na cukru, to vám povím. A těch podob nepohody s jídlem je mnoho, někdo sice jí, ale zodpovědnost za jídlo nechává skoro výhradně druhým, nechce se o to starat a tak je plno maminek, které raději dětem dají koupenou skleničku a sobě objednají rozvážkové jídlo, než by doma uvařily. Teď tu nesoudím a nepíšu to proto, aby se někdo cítil méněceně. Píšu to proto, abyste tu viděli ten kontrast předání zodopovědnosti za dost důležitou součást našeho života. Jíst potřebujeme, je to životně nutné a na kvalitě přijatého jídla závisí naše imunita a stav našeho zdraví. Nějakou chvíli můžeme jet na dluh z genetické výbavy, ale donekonečna to nejde.

Takže to, JESTLI jíme a CO jíme, je stejně důležité jako jestli chodíme, spíme, dýcháme…. A představte si, že byste na tyhle úkony angažovali také někoho jiného…

Tu odpovědnost máme opravdu na svém vlastním triku a když to teď nemáme s jídlem úplně v pohodě, přiznat si to a začít to měnit. Vyplatí se to, nejen kvůli váze, ale teď v době pandemie Covidu je o to víc vidět, že kdo nemá své tělo v úplně dobré kondici, je na tom hůř. Nemusí to být vždy 100%, ani já nemám touhu a potřebu mít jen bio makrobiotickou stravu ve vegan formě. Dokonalost v tomto ohledu není nutná, počítá se každé zlepšení a když budete teď dělat od 10-20% víc než dřív, je to skvělý, protože je to o 10-20% VÍC!

Jestli potřebujete pomoct rozklíčovat vaše trable s jídlem a mít s ním prima vztah, pochutnat si bez výčitek, dát tělu to, co potřebuje a naučit se jak poskládat vyvážený jídelníček, ozvěte se mi. Poskytuji individuální konzultace přes Google meet a v současné době provádím ženy individuálně několikatýdenním programem pro změnu stravování.

napiš na: poradna@stepankacapova.cz