Dovolit si není hřích, protože když chceš, tak můžeš

Hodně z nás a holek zejména, je naučených, že je lepší si moc nevyskakovat a moc si nedovolovat. Držíme se při zemi a často to, co si skutečně přejeme, rozdrtí na padrť náš rozum a na sny se koukáme jako na něco, co není reálné a plnit si je hřích.

Jenže dovolit si splnit svůj sen není žádný hřích, ale něco, čím si dovolíme opravit naše trošku polámaná křídla

Tím, že si splníme nějaký sen, po kterém toužíme, můžeme odstartovat úplně jiný proces myšlení, než v jakém jedeme dosud a může nás to přivést k mnohem lepšímu prožívání toho reálného života. Mnohdy jsme tou dennodenní rutinou třeba i za několik let už prostě uondané, bez nějaké jiskry těšení se na další dny.

Když chceš, tak můžeš

Vidím to na ženách, které se mnou absolvovaly online kurz Jím zdravě a zhubnu. To, že začaly měnit svůj jídelníček totiž nebyla zdaleka jediná věc. To mnohem podstatnější, co se dělo během kurzu a děje se i po něm je to, že změnily nahlížení na to, proč by to měly udělat, některé po mnoha letech začaly objevovat krůčky k sobě, k tomu mít ráda svoje tělo, i když není dokonalé, protože když se na někoho nezlobíme, lépe se s ním spolupracuje.

Když si na talíř nandáš s láskou, nedáš si tam určitě nic špatného

A platí to právě i o těle, s láskou k sobě se totiž hubne mnohem lépe. Ženy  v kurzu objevily, proč za to stojí jejich snažení a sáhly si i do svých třináctých komnat toho, kde se berou příčiny toho, že složení našeho talíře se dost zásadně shoduje s tím, co si servírujeme v životě. Změnit ten základ toho, proč jíme a chováme se ke svému tělu a životu tak, jak nás to dovedlo do fáze, která se nám už dávno nelíbí, je totiž ta cesta, kterou je potřeba podniknout. A na téhle cestě je jídelníček a zhubnutí jako třešinka na dortu. Je to úplně něco jiného, než klasické dietaření. Dieta je totiž o přísném režimu, který se snažíme jen vydržet a těšíme se vlastně celou dobu na jeho konec. Nevidíme v ní smysl a proto její výsledky nemohou být trvalé.

Všechno, co děláme, totiž musíme nejprve chápat a musí nám to dávat smysl, jinak prostě nejsme schopni něco změnit a tohle jsem se po celou dobu kurzu ženám snažila ukazovat tak, jako když vám někdo nastavuje zrcadlo a vy to konečně vidíte. Vidíte to a zároveň se vám ukáže i vyhlídka toho, jak by to mohlo být i jinak.

Nejsme totiž jenom schránka z masa a kostí, takže to, že začneme měnit svůj jídelníček a to, jak se k jídlu stavíme, není jen fyzická záležitost. Jsou za tím roky přesvědčení, zvyků, tradic a taky obav z nového. Proto celý kurz nebyl jen o tom, co jíst, ale hlavně proč to potřebujeme a proč si také leckdy na talíř nandaváme to, co bychom neměli. Má to totiž také své důvody.

Věděla jsem, že tahle výprava bude dobrodružná a s ženami z testovací fáze online kurzu jsem ji podnikla celá natěšená i zvědavá, jak to vezmou, že je to kurz hodně o přemýšlení a saháme si hluboko do psychologických vzorců našeho chování . Ukázala jsem ženám i své velmi niterné stránky, protože věřím, že prostřednictvím sdílení a otevření se si opravdu sáhneme hloubš. A když mi na závěr kurzu ženy posílaly své dojmy z kurzu a že kromě ztracených kil se ztratilo i mnoho starých přesvědčeních o tom, že už zhubnout nedokáží, nebo že to bude trápení, ale také že se jedna z účastnic zbavila 10 let trvajícího ekzému, věděla jsem, že jsem se rozhodla správně.

Musela jsem se pro něj zrodit v novém JÁ

Věděla jsem, že to byl i můj velký proces přeměny, protože před dvěma lety, kdy jsem se poprvé chtěla do přípravy online kurzu pustit, by vypadal úplně jinak. Nedokázala bych tolik sdílet ty osobní příběhy, kterými je protkán a které v něm mají obrovský smysl, nedokázala bych mu dát takovou hloubku, protože jsem se musela nejprve já sama ponořit, být na chvíli paralyzovaná jak dál dýchat a zrodit se v novém já. Před dvěma lety by to byl striktní kurz výživové poradkyně a nebylo by na něm nic špatného, ale teď vím, že tenhle kurz je kurz od Štěpánky, která je jen tak mimochodem i výživová poradkyně a miluje podporovat ženy v jejich znovunalezení vztahu k jídlu tak, aby se jím nechlácholily, nebo netrestaly.

I já jsem si musela najít cestu ke spokojenějšímu já a naučit se hlavně harmonii, naučit se dávat i brát i si užívat bez výčitek svědomí. Ač se to mnohdy nezdá, práce výživové poradkyně se totiž velmi podobá práci psychologa. Za svou několikaletou praxi jsem vyslechla tolik osobních sdílení a trápení, podala tolik kapesníků na slzy, které doprovázely osobní příběhy žen a doprovázela ženy za mnou mnohdy velmi otřásajících okolností při jejich snažení o shození kil, že už bych to ani nespočítala.

Pokaždé jsem se snažila být co nejvíce účastnou, ne jen ta, co si vyslechne příběh a po zabouchnutí dveří má prázdno v hlavě a po čase se mi to trochu vymklo z rukou. Už toho bylo moc, v každém osobním příběhu jsem viděla kousíček sebe a někdy jsem měla pocit, že už nevím, jak to ustát, když chci pomáhat. A ten klíč byl v tom, najít rovnováhu, umět to být tu pro druhé, podat pomocnou ruku, doprovázet, ale včas se odpoutat a žít zase svým životem. A ten svůj život protknout nejen úkoly, ale naučit se také dopřát si.

Čas pro sebe, pro nás a čistá hlava bez starostí

A tak jsem si tento listopad dovolila dopřát extra porci, prostě užívání vážně každým coulem a na to jak si užívám, jsem musela roky střádat odvahu. Jsem sama se svým mužem na ostrově v Indickém oceánu a jsme tu jeden pro druhého. Žádné úkoly, žádné povinnosti, prostě pohoda, naprosto čistá hlava a čas jeden pro druhého. Musela jsem si to hodně dlouho zpracovávat, že nebudu matka Herodes, která takhle odjede do nádherného místa za pohodičkou bez svého dítěte.

A vůbec toho nelituju, protože ty chvíle, kdy se můžeme odpoutat nejen od práce, ale i od toho, být rodiče a vychovatelé a být tu jen sami dva pro sebe, jsou tak potřebné a vzácné. Jsem strašně ráda, že jsem k tomu došla, byl to dlouhý proces, ale někdy to chce prostě čas dojít k zásadním rozhodnutím. A stejné je to i se změnou způsobu stravování a třeba i hubnutím.

Není to cesta pro každého a v každé době, někdy musíme dozrát k tomu, abychom výsledek ocenili a hlavně si ho uměli užít

A já tu každou chvilku myslím na to, že jsem vděčná za to, že jsme si to dopřáli pro nás dva a že tak i své dceři předávám ten pohled do budoucna, že dopřát si je stav myšlení, že je v pořádku, i když si ho dopřeje máma od rodiny, která jinak zbytek roku pečuje o druhé. A díky tomu budu i odpočatější a přívětivější máma a tím pádem to bude fajn i pro ni. Nezřídka si totiž vybíjíme svou nespokojenost se sebou právě na těch nejbližších a dost často to vídím ve své práci. A to dovolení si zdaleka není o tom, že bychom museli všichni a pokaždé ležet na pláži u oceánu, nejvíc je ten čas a společné zážitky a sdílení života jeden s druhým. Já jsem to toužila a potřebovala zažít, ale vím, že je mi společně krásně i na chalupě v Orlických horách. Stačí si dovolit vypustit tu všední rutinu.

Žena, která sama nemá srovnaný vztah k jídlu a někde to v něm skřípe a díky nemuž má často i nadváhu a má děti, má minimálně jedno z nich, které spadá do kategorie nejedlík a dokud se právě takové mamince nenastaví zrcadlo, jak začít být spokojená sama se sebou a s tím, jak jí, nejedlík je doma ústředním tématem stravování a přitom je potřeba za ten provázek vzít z jiného konce. Vždycky je totiž řešení, stačí ho jen chtít vidět, tak otevřete oči.